Všichni známe obavy ze stárnutí populace. Dnes, když se ptám svého syna, který jel kolem Lidlu, kolik bylo aut na parkovišti, obvykle odpovídá, že hodně, že tam jsou samí důchodci pro slevy. Často se setkávám ve své praxi s mladými, kteří mluví s despektem o nás, starších ročnících. Jistě nejsem sám. Oni podvědomě cítí, že nás musí živit svými odvody, já naopak oponuji, že nejpíš budeme muset do smrti pracovat na naše děti, vnuky a pravnuky. To jistě nejsou dobré zprávy, ale všechno zlé bývá pro něco dobré.
Nejnovější výzkumy stárnoucích mozků objevily dosud netušené schopnosti, kterým se říká „kognitivní rezervy“. Jsou to schopnosti nahrazovat slábnoucí možnosti mozku (bystrost, snadnou učenlivost nebo čilou paměť) propojováním jeho různých částí a větší absorbcí zdánlivě nerelevantních a s ničím nesouvisejících činností. To je to, čemu mí synové říkají roztržitost, nebo myšlenkové bloumání. Tím, že dochází k propojování obou hemisfér (jedna řídí spíše emoce a druhá racionalitu), stárnoucí mozek získává schopnosti mladším mozkům nedostupné.
Bylo by dobré se zaměřit v budoucnu na využívání těchto schopností, ostatně chytří manažeři to dělají již dnes. Je totiž velmi výhodné mít pracovní tým složen nikoliv jenom z mladých lidí, ale ze zaměstnanců s různou věkovou strukturou. Důvody jsou víc než zřejmé. Když dnes přijde o práci člověk starší řekněme padesáti let, jeho pracovní kariéra v podstatě skončila. Prakticky práci nesežene, přitom mentální schopnosti těchto lidí bývají na vysoké úrovni a mohli by pro sebe i pro společnost být velkým přínosem.
Pro nového ministra práce a sociálních věcí by mělo být jedním z hlavních úkolů se pokusit využít těchto volných zdrojů pracovních sil, a tím alespoň částečně vyřešit rozpor mezi stárnutím populace a výpadku nových zdrojů pracovních sil. Jsem si vědom toho, že se ozvou hlasy tvrdící, že při stávajícím počtu nezaměstnaných je taková úvaha nesmyslná.
Není, jednou přijde stejně čas, kdy se budeme muset tímto problémem zabývat.